Někteří čtenáři vyjádřili jisté pochybnosti o pravopisu slova vydlička použitého v jednom z předešlých příspěvků. Toto slovo je ovšem správně, jak bude každému zřejmé po krátkém zamyšlení se nad slovotvorbou.
Začněme slovesem dlíti, které znamená být, či zůstávat.
Sloveso vydlíti pak tedy pochopitelně musí znamenat „způsobovat, aby něco nezůstalo tam kde je“ a vydlení pak tedy musí značit název této činnosti.
Nástrojem vydlení jsou tedy jistě vydle, zdrobněle pak vydlička.
QED
Všem příznivcům horké čokolády a brusinkového džusu veselé postelové hrátky a mnoho šťastných vítězství v novém roce!
Mí čtenáři jistě ví, co si obecně myslím o jídle podávaném s kostí. Tohle konkrétní se navíc muselo jíst rukama, protože žádný další příbor kromě zobrazené vydličky nebyl k dispozici. Co na obrázku vidět není, je pohár jablečného křenu, bez kterého bych tento zápisek nejspíš vůbec nepsal, protože by to byla bývala jen další z mnoha drůbežích porcí po barbarsku.
Pilo se k němu mladé Müller-Thurgau a bylo moc dobré.
Ve skutečnosti jsme při našem týdenním výletu do Jižních Čech a na Šumavu nenarazili ani na kůrovce, včelí roje, dřevorubce, ni na šicí stroje, ale jeden se musí snažit být aktuální. Místo toho jsme narazili jsme na bandy cyklistů ohrožujích obyčejné turisty a kvůli kterým se tam zalévají stezky asfaltem.
Za jídla týdne bych prohlásil rohlík s paštikou a pomerančové čokopiškotky. Kouzlo čokopiškotků spočívá v tom, že marmelády je v poměru k piškotu jen o malilinko méně než by bylo uspokující. Konzument pak musí nutně sáhnout po další dávce marmelády, aby doplnil deficit, čímž ovšem nevyhnutelně spolyká více piškotu, a tak dále… Naštěstí měli ve vedlelipenské vesničce, kde jsme bydleli, jen omezený počet pomerančových čokopiškotků. Rohlík s paštikou žádné finty nepotřebuje a je kouzelný i přes to, že umožňuje konzumentovi svobodně regulovat poměr rohlíku a lahodné směsi z kůží a vnitřností.
Ze obecně zajímavých míst jsme navštívili jeden Český Krumlov a jeden zámek nad Vltavou. V Krumlově, jako v každém městě plném zahraničních turistů, lze očekávat předražené restaurace, jejichž majitelé jsou si dobře vědomi toho, že průměrný zákazník nemá nejmenší tušení, jak má vypadat pravá svíčková a navíc je mu jasné, že tam už vícekrát nikdy nepřijde, i kdyby ta svíčková byla nejsvíčkovatější. Já taky nevím, jak má vypadat svíčková a taky tam nejspíš nikdy znovu nepřijdu, takže jsem byl naprosto spokojen.
V jednom zámku nad Vltavou jsme narazili na průvodkyni, která provázela poprvé v angličtině, což bylo fajn, protože hodinová prohlídka trvala jen 40 minut. Prohlídky v cizích řečích Vám můžu jen doporučit, a to i když danou řeč neovládáte. Z prohlídky si nebudete nic pamatovat tak jako tak…
Největší atrakce celého výletu byla cesta zpět, kdy České Dráhy pro nás připravily zábavnou hru „Nacpěme pět vagónů lidí do tří autobusů náhradní dopravy“, což byla opravdu velká legrace.
Za celý výlet nám pršelo tak akorát na to, abych přečetl celého hraběte Monte Crista a při tom se i trochu prošel, takže výlet lze považovat za velký úspěch!
Bonus, písnička, která mi hučela v hlavě tak, že se o ní prostě s Vámi musím podělit.
Výlet do Londonýna byl bohatý na slavné lidi a hamburgery. Prakticky jsem tam nejedl nic jiného… (než hamburgery). Byly moc dobré a platilo se za ně předem.
Za slavné lidi se taky platilo předem, kromě těch, kteří se zadarmo nechali vystavovat v kočárech. Jeden takový pár si můžete prohlédnout na přiložené fotografii, také zadarmo. Na ty skutečně slavné stála u Union Chapel v Islingtonu obrovská hromada lidí. Protože to bylo v Anglii, hromada byla samozřejmě uspořádána do téměř pravidelné dvojsloupé fronty. Dal bych tady obrázek, ale místo na něj už jsem vyplácal Camillyniným sexy pohledem, takže pro frontu využijte vlastní představivost a pro portréty těch nejslavnějších – kombinace una Jonatána Coultna a dua Paula a Storma – youtube.
Koncert samotný byl úžasný opakovatelný zážitek, takže určitě si na ně přijdu zase. Jako kulturní to zážitek našeho výletu nebyl zdaleka jediný… Po čtvrt hodině v národní galerii jsme si na památku odnesli naprosto skvělou mapu londýnského metra (přesná kopie originálu visícího v metru samotném) a navštívili jsme také úžasný dům hraček Hamleys na Regent Street, kde jsme mohli shlédnout plyšáky rozmanitých živočišných druhů, kouzelné hůlky Harryho Pottera, a všech jeho přátel i nepřátel, akční figurky všech jedenácti Doktorů, kouzelné létající víly a bagr.
Ale teď už zpět k jídlu. Kromě zmíněných hamburgerů musím zmínit sušenky Cadbury, ochutnali jsme je v karamelové a „crunchy“ verzi a obě jsou luxusní, polité mléčnou Cadbury čokoládou a stojí za to…
Svůj poslední ostrovní hamburger jsem si dal na Heathrow terminálu 1 v Giraffe a byl bezva… to už jsme měli plné zavazadlo čokolády a to je vždycky fajn pocit… Tak nashle příště a když budete náhodou čekat někde na letišti, nezapomeňte na to hlavní!
Tak Schnitzel na sebe nedal dlouho čekat. Byly k němu brambory, salát a brusinky a byl moc dobrý. Zajel jsem si pro něj do jedné rakouské restaurace v Mnichově a když už jsem byl v zemi, kde se na vás nedívají jako na blázna, když si mícháte pivo s limonádou, zapíjel jsem ho Radlerem. Celkově to byla moc pěkná restaurace až na to, že byli poněkud hamižní a účtovali každý preclík zvlášť…
Přirozeně řízek nebyl hlavní účel mé návštěvy této Bavorské metropole, i když, co my víme o cestách Osudu a jeho zákonů příčin a následků… Oficiální důvod cesty, tedy ten, díky kterému mi škola proplatila náklady, byl samozřejmě další KiWi meeting. K němu snad jen to, že se můžete začít pomalu těšit na KiWi 2.0, které bude ještě dvakrát tak kiwiovatější!
Cesta proběhla docela v pohodě, až na to, že jsem se opět přesvědčil o tom, že člověk nehovořící jazykem země, ve které se nachází, je nerozlišitelný od burana, když mi až později došlo, že se mě slečna neptala na číslo nástupiště, jak jsem napoprvé hádal, nýbrž na to, jestli bych jí nepomohl s kufrem…
Na prohlídku města zas tak moc času nebylo a navíc hustě hnusně sněžilo, takže prohlídku oblíbených Hitlerových restaurací a kaváren si nechám na jindy…
Mahlzeit!
Všem příznivcům horké čokolády a brusinkového džusu klidné svátky a všechno nejlepší do nového desetiletí!
Nápad zajet si na vánoční trhy do Vídně nebyl vskutku příliš originální. Veškeré víkendové žluté jízdenky byly i přes posily dávno vyprodány a také drážní internetový obchod vydával jen podivné chybové hlášky. Bylo tedy štěstí, že jsme objevili nabídku jedné z cestovních kanceláří, která lákala na akceptovatelnou cenu tří set korun českých na hlavu, což se v mém případě rovná pětasedmdesáti korunám za končetinu, což není vůbec špatné. Kromě cesty autobusem tam i zpět obsahovala i služby sličné průvodkyně. Ne že by sama o sobě za moc stála… Mahlera vyslovuje s H a sraz plánuje u “sochy Panny Marie Terezie”.
Vánoční trhy jsou moc hezké, se skvělou atmosférou a hlavně dobrým nezdravým jídlem. Dali jsme si Würstl s hořčicí a chlebem a byla to mňamka. Jedno dobré nezdravé jídlo na den samozřejmě nestačí, takže jsme se pak v centru ještě dorazili dvojitým královským Whopperem, až mi z toho bylo blbě…
Kromě trhů jsme navštívili také výstavu Mika Angela, která by se Vám mohla líbit, především pokud se zajímáte o mužské tělo, kterým byl pan Angelo zjevně fascinován. Nad ním vystavoval nějaký Picasso své patlaniny…
Na další jídlo už pak žel nezbyl čas. Pravý Wiener Schnitzel si tedy budu muset dát jindy… Auf Wiedersehen!
Při příležitosti vydání verze 1.0 našeho projektu KiWi jsme se rozhodli (my jako projekt, ne, že bych snad já osobně v tomto hrál nějakou úlohu…), že utratíme peníze evropské komise nějakým příjemným způsobem. Našlo se nádherné místo – vídeňské planetarium – a pozvalo se koho se dalo. Já jsem pozval celou naši výzkumnou skupinu.
Akce byla celkově docela povedená, demo KiWi fungovalo dle očekávání, když jsem ještě na míste záplatoval zjevné kosmetické nedostatky (všichni víme, co očekávat od verze 1.0 čehokoliv…), a snad jsem uspokojivě zodpověděl i dotazy na mě padlé…
Nejdůležitejší otázka byla, co si dát k pití. Účastnila se totiž i lednička, spousta lahví rozličných alkoholických i nealkoholických nápojů, citrusových plodů, máty a barman, který to vše dokázal smíchat dohromady, pokud řeknete to správné kouzelné slůvko.
Tím samozřejmě nemyslím `prosím’, ani `bitte’, ale `mojito’, `gin fizz’ nebo třeba `piňa kolada’, pokud jste na takové věci… Mít přístup k takovému barovému kombu zdarma je dost nebezpečné, pokud nemáte dostatečně blízko hotel, což naštěstí nebyl můj případ.
Součástí akce byla i spuštění prezentace planetária, jednoho hosta z Apache Foundation o Open Source a jednoho chudáka z FSFE a k dokonalosti chyběl snad jen brusinkový džus.
(photo blatantly copied from S. Schaffert’s Facebook page)
Třpytí se totiž i diamanty, platina a jiné drahé kovy a kameny. Takový dojem jsem získal na výstavě krále klenotníků a klenotníka králů* fy Cartier pořádané na pražském hradě. Byla moc hezká a třpytivá a kdyby se ještě stále konala, tak bych vám ji určitě doporučil… Co na výstavě nebylo, a nejsem si jistý jestli je to dobře nebo špatně, byly ceny, za které si ty šperky původní majitelé kupovali. Jak víme, ceny diamantů jsou jedna velká bublina (nemám zájem Vás o tom přesvědčovat, takže si zdroje najděte sami…), ale i tak by to mohla být zajímavá informace. Já osobně bych raději ty nekryté papírky utratil za něco skutečně hodnotného, třeba za pořádný kus steaku z pravé svíčkové…
Přemýšlím, jestli mám tento zápisek pokračovat úvahou na téma umělých diamantů, ceny zlata nebo hodnoty peněz, ale jak vás znám, tak nic z toho vás stejně zajímat nebude…
Ten steak bych si dal pořádně propečený.
* citát bíže nespecifikovaného následníka trůnu.
