Cranberry Juice

Včera začal KiWi programming camp, což znamená, že se buď sedí a poslouchá někoho, kdo vysvětluje, jak něco funguje, nebo se sedí a kolektivně hloubá, proč to nefunguje.

KiWi je postaveno na JBoss Seam, což je bezva kúl platforma pro enterprise javu. Aplikace nám běží na aplikačním serveru JBoss a jako DB backend si můžete vybrat dle libosti, u nás většinou buď Postgres nebo H2. KiWi je především platforma, takže obsahuje velice jednoduchý princip rozšíření pro samotné aplikace (za celý den se většině lidí nepodařilo ono jednoduché rozšíření zprovoznit)

Po náročné práci jsme si včera (sedm z nás) vyrazili do města. Dostali jsme nápad zajít si do kavárny na střeše, ve které jsme byli loni. Problém byl v tom, že nikdo z nás neměl moc tušení, kde ta kavárna byla (tedy já tušení měl, nakonec se ukázalo jako chybné). Široko daleko však byl v okolí jen jeden dům, kterému svítila střecha, takže to nakonec bylo snadné. Dali jsme si tam především různé čaje, například Karsten si objednal černý čaj, dostal zelený a musel ho reklamovat. Já jsem si dal Long Island Ice Tea.

Na jídlo to tam ovšem nebylo, takže jsme si zašli do Gasthof Wilder Mann na jídlo. Tady jsme si zase dali většinou řízky, já jsem si dal jmenovce restaurace, a jako jediný byl plněný i něčím jiným než masem (identifikoval jsem houby a asi mandle či co) a nedostal jsem k němu extra salát. Celý jsem si jej objednal německy, dokonce jsem odpověděl i na otázku, zda hranolky či brambory.

Dnes se mi nikam večer jít nechtělo, takže po společné večeři v místní italské restauraci (Pizza Hawaii) jsem se rozhodl nepřipojit ke Christophovi s Karstenem, kteří šli do nějakého Jazz klubu, a místo toho vám raději píšu tento zápisek. A taky půjdu brzy spát.

Na obrázku je Karsten, chytající vlajku Österreichu, jak jej zachytil Klářin iPhone při cestě z kavárny.

Dneska jsme se zajeli s Fredem podívat lanovkou, jak vypadá sníh na hoře Untersberg. Fred studuje v Aalborgu a tam takové hory nemají. Viditelnost byla tak 10 metrů, ale sněhu jsme si užili hodně, takže to stálo za to. O tom, jak to tam vypadá za slunečného počasí už jsme se stejně dozvěděli z letáku.

Nahoru s námi cestovala skupinka (asi) Indů, kteří pak těsně nestihli cestu zpět, takže pak na nás akorát mávali na rozloučenou… Nebo to tak nějak vypadalo. Ale věřím, že si tu další hodinku pěkně užili.

Na oběd jsme se stavili do Burger King a já jsem si troufnul na triple Whopper, což je teda pořádný hamburger s 333g masa, který se nedá moc dobře vzít do ruky, natož jíst. Spořádal jsem ho, upatlaný, a bylo mi pak akorát blbě. Taky jsem si tam málem zapomněl čepici, ale naštěstí jsem se pro ni vrátil, protože to by byla moc velká škoda.

Po odpolední práci na KiWi anotační komponentě mi hned poté, jak mi to začalo fungovat zavolal Fred (telefonem v pokoji se dají volat jiné pokoje, což by mě asi nikdy nenapadlo) jeslti bychom nezašli na kávu do vedlejší kavárny. V tu chvíli, kdy jsme vyšli, akorát přijížděl autobus a vystoupil Karsten, tak jsme pak místo do kavárny jeli do McDonalds, protože Karsten měl z cesty z Aalborgu hlad. Já jsem si dal McChicken menu. Nevím proč se mi to zdá, ale nějak mi zdejší McDonalds burgery připadají větší a hranolky hranolkovitější. Taky tu mají jiné speciality než u nás, na které jsem ovšem po tom dnešním Whopperu vůbec neměl chuť.

Je už trochu pozdě, zítra vstávám a doufám, že konečně budu dělat něco užitečného, takže jdu spát. Dobrou noc a sladké (mňam) sny!

Tento zápisek píšu zatím sem, do textového souboru, a ne přímo na blog, protože tady v hotelu, kam jsem se přestěhoval, nemáme internet. Je sobota ráno, mítínk skončil včera.

Poslední den mítinku byl oběd podobně moc dobrý, jako předchozí dny. Předkrm bylo něco bílého v něčem zeleném, se spoustou barevných věcí kolem. Hlavní jídlo byly buď vepřové medailonky, krokety, a nebo nějaké těstoviny. Neměl jsem zrovna chuť na maso, takže jsem si poskládal krokety se zeleninou. Dezert vypadal příliš sladce, nebezpečně připomínal takové ty sladké věci, které moc nejím. Záchrana byla opět mísa s ovocem, která obsahovala i banány. Protože jsem ten spal asi jen čyři hodiny, tak jsem kývnul na nabízenou kávu, ze které mi pak bylo trochu blbě…

Odpolední program se týkal plánování review, což je něco jako obhajoba. Připomínalo to spíše plánování tajné operace ve stylu Dannyho parťáků, než cokoliv jiného.

Po skončení programu jsme se s Fredem přemístili do jiného hotelu. Ten už není na zámku, ale v docela obyčejné tradičně vyhlížející budově. Jak jsem se již zmínil, není tady ani WiFi. Rozhodli jsme se udělat si malou procházku do města, které se ukázalo být docela daleko, takže než jsme tam došli, byl večer, měli jsme hlad, tak jsme se stavili na večeři. Shodou okolností to bylo stejná restaurace, kde jsem byl loni. Fred si dal své jediné jídlo, které pozná na německém jídelním lístku (Wienerschnitzel) s kolou a já Gulash a Radler. Radler je pivo které se dá pít, protože je zředěné se Spritem/Fantou. Doporučuju všem, pro které je pivo moc hořké a Sprite moc sladký.

Ukázal jsem Fredovi dům, kde se narodil Mozart a pak jsme jeli trolejbusem zpátky na hotel. Tam jsme se pokusili zjistit, zda by se v italské restauraci nedalo chytit jejich WiFi, nedalo, a byli jsme nuceni si objednat jídlo, tak jsem si dal na závěr dne italskou krémovou bramborovou polévku a ještě jeden Radler.

Dnes jsme již do centra jeli trolejbusem, Fred se moc těšil na hrad, kam jsme se po vyčerpávajícím výšlapu a zaplacení vstupného dostali. Tam jsem už také loni byl, ale tentokrát jsme jsme si prohlédli i muzeum. Fred začínal být poněkud nervózní, protože už dlouho nemohl napsat email své snoubence. V informačním centru nám ochotně poradili kavárny s WiFi, první se nám nepodařilo najít, druhá byla perfektní, i oběd jsme si tam dali. Fred si dal dvojnásobnou porci dětských špaget, a ačkoliv to stálo dvakrát tolik co uvedená cena v jídelním lístku, dostal pouze jedno lízátko. Já jsem si dal plněná kuřecí prsíčka. Plněna byla švestkou i s peckou. Napsali jsme email snoubence (té od Freda) a já jsem využil internetu k vyhledání nastavení internetu ke své nové A1 SIM kartě. Tu jsem si nenápadně koupil, když jste zrovna nedávali pozor, protože jsem právě psal o tom, jak se Fred těšil na hrad.

Po cestě zpět do hotelu jsme se Fred stavil na poště, já do Burger King a hádejte, co jsem si nechal dál do kelímku s sebou.

Teď již je sobota odpoledne, internet s mobilní sítí třetí generace krásně funguje a já sním, co sním příště. Dobrou chuť!

Tak dnes snad už naposledy… Na večeři jsme zašli do pivovaru, který je také jedno z největších pivních muzejí v Evropě. Předkrm byl roast beef, na hlavní jídlo bylo na výběr slepice a salmon, dal jsem si tu rybu a byla moc dobrá, protože vůbec nechutnala jako ryba… Chytnala trochu jako kuře… Pivo asi bylo také dobré, protože mi nechutnalo, což znamená, že to mohlo chutnat jako opravdové pivo. Zákusek bylo něco neidentifikovatelného… Pak ještě na baru jsem si dal latte macchiato, což má nejblíže k horké čokoládě…

Na obrázku vidíte šéma výroby piva. Slečna byla velice milá, a ačkoliv neuměla moc anglicky, tak ji to šlo velice pěkně…